U nás doma se bez úplatku nedostanete ani k doktorovi. To jsme vám přiběhli říct

Nejdřív pokřik: „Pumpaj!“ Což je srbsky, ale člověk si snadno dovodí, co to znamená: pumpuj. Slovo, které se stalo jedním z hesel současných protirežimních protestů v Srbsku. Má symbolizovat odhodlání stupňovat tlak na vládu v Bělehradě.

„Pumpaj!“ prolétne odpoledním vzduchem.

Křičí asi stovka lidí, hlavně Srbů, a to v centru Bruselu, v docházkové vzdálenosti od budovy Evropského parlamentu. Shromáždili se tu, aby přivítali studentskou běžeckou štafetu, která zrovna dorazila až z Nového Sadu a chystá se na schůzku se skupinou europoslanců.

Po pokřiku se hned rozhostí ticho – a netrvá obvyklou jednu minutu, ale šestnáct. Což je taky symbolické, protože právě šestnáct lidí zemřelo vloni v listopadu, když se na nádraží v Novém Sadu zřítil betonový přístřešek.

„Slava im,“ ozve se nakonec.

Těch šestnáct minut ticha se drží na každém protestu, od začátku.

Vyrazit do Evropy

Nic takového Srbsko nezažilo už desítky let. Tisíce lidí v ulicích, akce na univerzitách, v divadlech, a to po celé zemi, ne jenom v největších městech. Začalo to po zmíněné tragédii v Novém Sadu – prvního listopadu se tu utrhl rozměrný betonový přístřešek nad vchodem do nádražní budovy a zřítil se na chodník.

Přitom právě novosadské nádraží, původně z roku 1964, prošlo nedlouho předtím nákladnou rekonstrukcí.

Srbský režim v čele s prezidentem Alexandrem Vučićem a tehdejším premiérem Milošem Vučevićem začal okamžitě mlžit. Tragédii se zdráhal vyšetřit a kohokoliv za ni potrestat, dokonce začal popírat, že se nádraží vůbec rekonstruovalo. Když pak studenti jedné z bělehradských vysokých škol uspořádali pietu za oběti, poslal na ně policii.

Srbům, ze začátku právě hlavně studentům, došla trpělivost. Vyšli do ulic. S tím, že pád přístřešku, podobně jako tolik jiných problémů v zemi, je důsledkem korupce, nekompetence a klientelismu prorůstajícího státní správou – a stavebními zakázkami.

Protesty se rychle rozšířily po celé zemi a napříč generacemi, Srbsko se poprvé za delší dobu procpalo do „hledáčku“ západních médií. Načež se protestující rozhodli, že už nechtějí demonstrovat jen doma. Vyrazili do Evropy – říct jí, co se to v jejich zemi odehrává a proč.

Vyjeli třeba na kolech do Štrasburku. A pak taky doběhli sem, do Bruselu.

Všude jenom chaos

Aleksa Radojnić je medik, studuje čtvrtý ročník lékařské fakulty v Novém Sadu. Je mu čtyřiadvacet a vloni měl strašné štěstí: „Šel jsem zrovna na vlak, když se ten přístřešek zřítil,“ vypráví. „Byl jsem jen pár metrů od toho. Lidi seděli na lavičkách, čekali na autobus, moc jsem si jich nevšímal, chtěl jsem stihnout vlak. Najednou se ozvala hrozná rána. Otočil jsem se a kus ode mě ležel na zemi obrovský betonový plát. A pak už byl všude jenom chaos,“ vzpomíná.

Aleksa je jedním z jednadvaceti běžců, kteří zrovna dorazili do belgické metropole. Chtěl běžet právě proto, že přežil. A cítí zodpovědnost za ty, kteří umřeli.

Štafeta vyrazila z Nového Sadu 25. dubna, běžci se rozdělili do čtyř týmů, běhali většinou po okreskách, u krajnice, denně každý zhruba patnáct kilometrů nebo víc, podle toho, jak na tom kdo byl. Doprovázel je asi čtyřicetičlenný tým, také sestávající převážně ze studentů – třeba budoucích lékařů nebo fyzioterapeutů. Zajišťoval (kromě zdravotní péče) jídlo, ubytování, taky domlouval trasu s místní policií. A celá tahle karavana proběhla (a projela) osmi státy, až 12. května dorazila na bruselskou Rue de la Roi.

„Pumpaj!“

Aleksa líčí, že členem běžeckého týmu se člověk mohl stát dvojím způsobem. Buď musel přímo před studentskou komisí uběhnout deset kilometrů, anebo na důkaz dostatečné zdatnosti poslat data z běžecké aplikace. „Já šel druhou cestou,“ říká.

Vysvětluje taky, že protestní hnutí nemá žádné lídry, připojit se může každý, stejně jako promluvit na všemožných setkáních.

Mimochodem, ač jsou hybnou silou nynějších demonstrací právě studenti, průzkumy ukazují, že s nimi souzní velká část srbské populace. Například z únorového šetření občanské organizace CRTA vyplynulo, že studentské požadavky vůči vládě podporují čtyři pětiny Srbů. Samotné protesty schvalují bezmála dvě třetiny lidí a celá třetina se alespoň jedné demonstrace osobně zúčastnila.

Což může být i tím, že studenti jsou pořád v pohybu. Vědí, že ze státní televize se jejich krajané o protestech nic nedozvědí – a tak chodí. A jezdí na kolech. I do těch nejzapadlejších vísek. „Několikrát se mi stalo, že jsme někam přišli a místní neměli o demonstracích ani ponětí,“ říká Teodora Živković, studentka zdravotnické školy z Bělehradu. „Jakmile jsme jim vysvětlili, co se děje, část z nich se k nám vždycky přidala!“

Bosí před parlamentem

Náměstí před Evropským parlamentem je jako vždycky plné lidí. Skupina Italů se zrovna fotí s nápisem „Democracy in Action“, o kousek dál zas prochází řecká skupina v modrých oblecích. Srbské studenty ale nejde přehlédnout: žluté vesty, v nichž přiběhli, sice vyměnili za saka a košile, ale na nohou mají pořád běžecké boty. Staví se čelem k parlamentní budově, ještě než vejdou, uspořádají malou symbolickou akci, během níž se zují a dovnitř, do unijního mumraje, vejdou bosí.

„Jste nervózní?“ ptá se jich někdo.

Že prý ne: „Oni jsou tady kvůli nám, ne my kvůli nim.“

Europoslanců je celkem 720, na schůzku s mladými Srby jich dorazilo čtrnáct, většinou „jižanů“: Chorvatů, Slovinců, Řeků, Italů…

Srbů jsou tu asi tři desítky, vyprávějí příběhy. Lazar Miletić, student ekonomie, říká, že zrovna v osudný den měl s partou kamarádů vyrážet z novosadského nádraží na výlet. Jen náhodou ho na poslední chvíli zrušili. „Ale já nechci žít ve státě, kde o přežití rozhoduje náhoda,“ říká.

A taky ne ve státě, který je prolezlý korupcí a kde se člověk bez úplatků a konexí nedostane ani k doktorovi: „Můj děda měl hematom a potřeboval urgentní operaci,“ popisuje Uroš Obradović, student bělehradské právnické fakulty. „Byl na řadě, ale přišli jiní – s kontakty, předběhli ho. Kdyby naši neměli peníze na soukromou kliniku, děda by nepřežil.“

Maria Mladenović, jednadvacetiletá studentka techniky z Nového Sadu, zas popisuje, jak policie proti velkému protestu v půlce března použila sonické dělo. „Zničehonic mnou projel hrozný zvuk. Rozléval se mi hlavou, měla jsem pocit, že mi každou chvíli exploduje. Byla jsem úplně dezorientovaná, lidi kolem mě křičeli,“ vzpomíná.

Nakonec ještě studenti před europoslanci opakují, co vlastně chtějí.

Funkční instituce, odpovědnost, svobodu slova. Předčasné volby.

Poslanci říkají, že jim drží palce, mluví o odvaze, ale nic moc konkrétního nezazní. Snad jen Chorvat Tonino Picula, parlamentní zpravodaj pro Srbsko, zajde lehounce nad rámec nicneříkající symboliky, je kritičtější: „Apolitické protesty dnes už nestačí,“ říká. „Držím vám palce, ať se rozhodnete správně – a pokud vyvoláte volby, ať jsou skutečně demokratické.“

Něco mimořádného

Načež se jdou mladí Srbové najíst do parlamentního bufetu a během jídla obvolávají rodiče a kamarády a líčí jim, jak to šlo. Ještě není konec, v Bruselu má skupina strávit tři dny, čeká ji schůzka s eurokomisařkou pro rozšíření Martou Kos nebo eurokomisařem pro mezigenerační spravedlnost, mládež, kulturu a sport Glenem Micallefem.

Studenti říkají, že do Bruselu nepřiběhli, aby orodovali za srbské členství v EU. Chtějí hlavně zvýšit tlak na vlastní vládu. „V Srbsku často slýcháš: Chceš být šťastný? Tak se odstěhuj!“ říká Teodora Živković. Ona sama ale svou zemi opustit nechce. V protestech vidí způsob, jak ukázat, že i navzdory složité situaci mezi lidmi přetrvává naděje a solidarita. „Každý náš krok lidem dodává naději – a to je teď to nejdůležitější. Když vidíte, kolik lidí nás podporuje, je to obrovský úspěch. A pokud z toho vzejdou i skutečné změny, bude to něco mimořádného.“

Text vznikl díky podpoře Fondu Daniela Anýže.